Po horečné noci plné obav z probuzení jsem nechtěl otevřít oči. Strach, že zaplaším sen, prodlužoval tmu ve které jsem viděl zázrak a nemohl jsem se s ním rozloučit.
V mlžném namodralém oparu, jak z jiného světa, snášeli cherubíni magický kus alabastru vedle místa, kde jsem ležel. Nemohl a ani jsem se nechtěl hnout, abych náhodou nenarušil posvátnou magičnost toho prožitku, kdy tajemná ruka jako by souzněla duchem Michelangela s DaVincim a začala vyřezávat do té krásy, tak něžné křivky, že bylo slyšet hudbu, jenž sama o sobě působí jak život sám. Pak na bedrech ornamet snad andělských křídel nebo nezbytné části ďábla ve zdánlivé nevinnosti, doplnil krásu k dokonalosti.
Pootvíral jsem víčka. Nebylo vyhnutí. Bílý výbuch slunečních paprsků oslepoval, ale já viděl připlouvat svůj sen. Ležela vedle mě, tak jak ji kouzlo noci vyčarovalo v mém snu. Pomalu jsem zlehka přejížděl chvějící se dlaní její křivky v posledním ujištění skutečnosti. Ta krása byla opravdová, zářivá, pulsující na hranici mé příčetnosti.
Díky za noc, díky za ráno. Někdy se nebát probudit, stojí za to.
2025 ©