Dopisy do nikam

... snažívám se používat sešívačku zapomění na trhliny v myokardu, ale to jen proto abych nezapoměl. Nesnažím se to přežít. Pokouším se s tím žít. Mám povinnost k naději ve mně  (i když se krčí v podprahové výšce ve strachu před vymetením). Věř a víra tvá tě..? Věřím, věřím, vě... Musím! číst dál

... chodívám na místa, kde jsem stával s Ní. Na pobřežních skalách a podzimních plážích hledám její vůni. V barech a kavárnách se snažím najít její otisky na sklenkách od vína. Hladím svého psa v touze, že ucítím její polibky, které mu tak ráda a s něhou vtiskávala. Nikdo mě neřekl, že zlomené srdce je opravdová fyzická bolest! číst dál

Myslel jsem, že vzduch se chvěje protože tu vlastně nejsem. Protože už jsem někde daleko. Myslel jsem, že pohledy lidí jdou přímo skrz mě, ale každý jeden jsem cítil v ústech jak dusí. Nemůžou mě znát - jsem nic ve větru myšlenek. Proč se dívají do očí, které jsou šedivě schladlé a neregistrují sebemenší pohyb?  číst dál

Potkal jsem mezi lidmi člověka. Je to, jako kdýž se spínáš s davem a najednou vidíš světlo. Něco jako auru v dálce. Zjistil jsem, že světlo má stejnou barvu jako moje, tak jsem chtěl svítit společně a ono to šlo. Jas společných světel se stal supernovou a teplo bylo svírající. číst dál

Zarlive jsem pozoroval vitr jak si hraje s jejimy vlasy a premahal se aby se k nemu nepripojila moje ruka, vydalena jen par centimetru od ni. V ocich mela lesk od morske peny, ktera se s tajemne divnou pravidelnosti snazila dostat na breh. Sledoval jsem kazdy jeji pohyb a snazil se vytusit, jestli nemam rici to ci ono. Radeji jsem mlcel. Strach se mi smal do obliceje s vysmechem. Zarezaval se do me jak zarustajici nehet a branil mi rict, jak moc chci takhle s ni zustat do konce vesmiru. Odesla jinam. A nekdo otocil vypinacem a ja nevidel more, jeji oci, nebe... Jen tmu,cerno,ticho... číst dál

Po horečné noci plné obav z probuzení jsem nechtěl otevřít oči. Strach, že zaplaším sen, prodlužoval tmu ve které jsem viděl zázrak a nemohl jsem se s ním rozloučit. číst dál

Čím poměřím lásku? číst dál

Není moc chvil v životě, kdy by člověk radši vymazal vše co prožil. Udělat si takový autobrainwashing po ráně kladivem. Jako není moc chvil v životě, kdy si naopak přeješ pamatovat vše i když to hraničí s masochysmem. číst dál

Dřív bylo první věcí, kterou jsem po ránu udělal, zapálení cigarety. Teď šmátrám po telefonu a horečně hledám zprávu. Zase další ráno s napětím, jestli se ozve. Chtěl bych jakýkoli vzkaz... jen malinko vědět. Všeho je moc a jí je málo. číst dál

Tak nějak cítím věci někdy jinak než je určeno. Postupně však k tomu smeřuji neochvějným sidestepem podél hranice reality. Myslet si, že marnost počínání v určitém čase je definitivní, je - dle stávájícího vnímání - naprosto zcestné, neřku-li zoufalé, ba naprosto debilní. číst dál