Myslel jsem, že vzduch se chvěje protože tu vlastně nejsem. Protože už jsem někde daleko. Myslel jsem, že pohledy lidí jdou přímo skrz mě, ale každý jeden jsem cítil v ústech jak dusí. Nemůžou mě znát - jsem nic ve větru myšlenek. Proč se dívají do očí, které jsou šedivě schladlé a neregistrují sebemenší pohyb?
Exploze
Těkavě se prosím o vzpomínky. Ať nevyblednou, neopouštějí.
Z toho setkání si pamatuji, že se náhle slunce utrhlo z obratníku a spadlo mezi nás. Šedost toho měsíce začala odrážet modř nebe v zelených odlescích jejich očí a ocelová barva moře zteplala oněměním té chvíle. Nebylo možné nepotkat se. Ani v čase, ani v sobě. Bylo to nutné, protože když jsem s Ahasverem bloudil vesmírem a na jeho konci díval se dolů na hvězdy, rajky přinesly šeptaly mi o její existenci někde ve větší dálce než co vlastně dá se pochopit.
V klasicky prošedivělém hotelovém pokoji jsme hodiny chytali v žitě slova, doteky, tep dvousrdce a to jen proto, že spletení těch chvilek nás spoutávalo na věky prožitých nocí. Každý záhyb jejího těla stál za přepsání bible, každý její pohyb stál za prokletí k věčnému zatracení, každý její vzdech stál za každodenní umírání a znovu vzkříšení na postelích zastlaných polibky a tak vroucí něhou, že ji mám v kůži vycejchovanou dodnes a doufám, že navždy.
Opilý a čerstvě zrozený tou smysly přemáhající láskou, k smrti vnímající její tep, jsem se ptal:
"Kde jsi byla celou tu dobu? Hledal jsem Tě snad po všech světech co jich jen mám?"
"Museli jsme se potkat. Věděla jsem to!"
Její jméno pak denně zpívali kamení cherubíní na piedestalech chrámů. Oltáře, okna domy,nebe s mraky,hejna ptáků nad korunami olivovníků nesli podobu její tváře na mé cestě od ní k ní. Byl (a stále je to se mnou) jsem přesvědčený, že nebylo jiné volby než v ní zemřít. Zemřít v jejích očích co se tak křehkonevině s dětským úsměvem stáčely dolů k zemi a s jakoby veselou provinilostí mě nutily objímat ji do konce lidství. Vím, že náš prach by i ve větru věků poletoval promísen v sebe, jak mé myšlenky s jejími. Ta soubytnost byla tak spalující, že nebylo jiné alternativy k pokračování.
Náš ostrov byl moc malý abychom do něj vměstnali všechny prožitky a touhy, byť jediné milisekundy naší nesamostatnosti. Chtěl jsem ji vynést až na střechy hor, kde ve svetru z beránčích roun by se choulila v záři přívětivého ohně. Laskavost těch plamenů by se hodila k její touze po něze a bezpečí. Pak zas přešel jsem s ní ve snu tolikrát oceán, že nohy mě bolely od vln. S ní v náručí já poslouchal zpěv verlyb zpívajících ukolébavky svým dětem na cestě zpět k domovům. Zatím jsme ale bránili náš azyl před světem soukromých minulostí se zdrcující touhou po budoucnosti.