... chodívám na místa, kde jsem stával s Ní. Na pobřežních skalách a podzimních plážích hledám její vůni. V barech a kavárnách se snažím najít její otisky na sklenkách od vína. Hladím svého psa v touze, že ucítím její polibky, které mu tak ráda a s něhou vtiskávala. Nikdo mě neřekl, že zlomené srdce je opravdová fyzická bolest!
Imploze
Ten starý oprýskaný byt, kam jsme se po nějakým čase přesunuli, voněl kouřem ze zbytků mostů, jenž se válely v řekami zapomění vymletých roklinách. Byl to návrat ze zimovišť k novým stromům. Denní nutnost cesty dopředu. Chvílemi jsem si namlouval, že tou časoprostorovou dírou, kterou otvírala její blízkost a přesvědčivost, slyším křik dětí a sladký smích jejich matky. Úspěšně jsme zaháněli stíny minulosti z několika nevymetených koutů bezzubě zírajících na svůj brzký konec. To jsem si ale jen zbožně přál.
Vyhlášení mírných válek s krvelačnými půtkami nám vyhlásili horší nepřátelé. Ta krutá aliance složená z vymyšlených vin, intolerance z nezkušenosti a vylhaných úniků nás zaskočila. Nevěřil jsem ve zrození tak krutých nepřátel. Doháněli nás k emigraci z náručí důvěry a k disentu vůči našim vlastním postojům. Zaháněl jsem každý ranní mrak až mi vynechával rozum a to se záhy stalo chybováním v nás obou. Taška s jejími věcmi požírala svým plným břichem mou jistotu několik týdnů. Byla můj osobní defekt na přesvědčení že Ona sem patří. Dívala se na mě z kouta od skříně a řvala svojí nadutostí:
"Ještě nemáš vyhráno! Třeba nejsi jedinej, třeba my dvě za chvíli půjdeme dál, třeba..."
"Sklapni! Věřím si, věřím jí, věřím nám. Nejde prohrát!"
Zmlkla, ale jen proto, že při pohledu do otvírajících se dveří jsem zažárlil na Botticelliho v domění, že právě v koupelně domaloval její zrození. Splývající ručník zavřel tašce pochybnosti a mě vyrval mozek z hlavy, hodil ho pod postel, kde jsem se ho ráno snažil najít v přesvědčení dalšího upotřebení (alespoň na pár hodin, než si opět mile rád nechám zmasakrovat tělo od duše po hlavu).
Jednoho mořem šumícího rána taška vzdala svůj boj a odkráčela někam do hlubin skříňového zapomění. Ten den jsem viděl jak slunce spadlo pod mraky aby mohlo být se mnou. Vítězství lásky nad bičující nejistotou jsem dlouho vstřebával a opájel jsem se tím dílčím úspěchem ve snaze o příčetnost našeho osvojení. Ale pár výher stejně nic neznamená po jediné prohře. Hůře se to servíruje a nedá se to polknout bez sebezapření. I když si to nakrájíte na dva nebo tři dny pod osamělost polštáře.
Nevzpomínám si, kvůli mlze kterou jsem to tenkrát přiklopil, proč na mě na jeden den zapoměla. Proč zapoměla, že existuje svébytné území s názvem Naševše. Dnes se přikláním, že jí nějak dohnaly alobalové střípky potlačované minulosti, které jsem neznal a ani nechtěl znát. Ze strachu před odcizením a zimou ze stavu vysušenosti, jsem slepě pátral v jejích slovech další dny.
"Už je pozdě nevědět co chceš. Teď to není o tom co dělat po ranní cigaretě. Je to už o nás. Je to o životě do každé další ranní cigarety"
"Nechci s ním být. Nevím kdo to je a kam jde. Já vím kam chci jít. Vím jak se budit"
"Miluju Tě"
Mír bez Vojny pohltil naše kraje na další peřinoivá staletí. Bolesti zůstávaly v našich stopách na plážích a ztráceli se s pravidelností mazajících je vln. K prohlcení nás dvou pomáhaly něžné oči zachráněné zachranářky, když usínala v nohách naeho lůžka a hřála se v jejím náručí. Když byla vysílená z radosti, že může pobíhat oklo nás a dávat nám předrodiný pocit.
Některé ty zírající kouty jsme nevymetli dost důkladně. Netolerance teď už nic neznamenající minulosti po nás stále víc natahovala drápy.
2024 ©