... snažívám se používat sešívačku zapomění na trhliny v myokardu, ale to jen proto abych nezapoměl. Nesnažím se to přežít. Pokouším se s tím žít. Mám povinnost k naději ve mně (i když se krčí v podprahové výšce ve strachu před vymetením). Věř a víra tvá tě..? Věřím, věřím, vě... Musím!
Destrukce
Nejnelogičtější údobí mého života se mi vrací dnes a stále. Pokaždý s jiným komentářem a pokaždý s jin ou doměnkou proč to či ono muselo tak být. Sklouzávám k tomu, jestli některá slova neměla být vyřčena jinak. Možná místo dveří jsme měli otevřít okna mlčení vyměnit za normální povídání. Slíéli jsme k akceptování jasných lží a tvářili se jako by jsme něco v nás spravovali. Nic z toho!
S nádechem šílenství vzpopmínám na výlevy nenávisti z lásky a lásku z nemožnosti uvěřit, že vše je tak, jak se to z povzdálí jasně usmívá (spíš vysmívá). Ty krůčky ve stínu byly spíš autopsie nemožnosti, být přeze vše přitahující spolu. Pohodlí za čekání, lež za svědomí, láska za vypočítavost...? Vše se nám asi prohnalo krevním řečištěm. Byl jsem s to uvěřit v nemožné, pokud mi to její chvějící rty řekly. Byl jsem přesvědčen, že je to jen únavový syndrom duše, ale nejsem o tom přesvědčen v tuto chvíli. Nemyslím si, že jsme si navzájem ublížili. Ublížili jsme něčemu lepšímu, šlápli jsme do kaluže plytkosti a každý se zní plazí po svém.
Tak rád bych se toho nezúčastnil, tak rád bych byl někdo nikdo. Ale v tom případě bych se jí nikdy nedotkl, nikdy neslyšel její smích, nikdy se s ní nemiloval a nikdy po ní tak netoužil jako každý další den mého života. Je ve mě a zřejmě už zůstane napořád. Veškerý náš kontak se stal rozžhavenou současností co mě cejchuje do budoucnosti.
Miluju jí a stále budu - připadá mi to trochu jako motto kterým se člověk chce řídit, ale tak nějak to nejde na plno i když ho má celý život.
2024 ©