Potkal jsem mezi lidmi člověka. Je to, jako kdýž se spínáš s davem a najednou vidíš světlo. Něco jako auru v dálce. Zjistil jsem, že světlo má stejnou barvu jako moje, tak jsem chtěl svítit společně a ono to šlo. Jas společných světel se stal supernovou a teplo bylo svírající.
Nevim, kdo zablikal první. Nevím kdo přestal strácet sílu. Asi šlo o strach a nevědomost. Jednoho dne člověk vyhasl a zmizel v davu.
Viděl jsem, že poslední jezdec mé apokalypsy ma bílou barvu.
2024 ©