Dřív bylo první věcí, kterou jsem po ránu udělal, zapálení cigarety. Teď šmátrám po telefonu a horečně hledám zprávu. Zase další ráno s napětím, jestli se ozve. Chtěl bych jakýkoli vzkaz... jen malinko vědět. Všeho je moc a jí je málo.
Nemyslím, že je někde něco co mě odpoutá a nechá mě vysušenýho někde v minulosti. Mám snahu lapat po jejich střípkách jak po dechu a vnímat vlnění vzduchu, jestli nepřinese trochu kmitočtů jejího hlasu. Spirála naděje se točí jak tornádo a žene s sebou prach a úlomky vzpomínek napříč celým ránem, dnem, nocí. Tímhle brutálním umíráním.
2025 ©